recenze a komentáře - rock, pop, world music
autor - David Pleva (Akana)

The Cult - Roxy 2.7.2017



Drsňáci a romantici

Jak je, myslím, dostatečně známo, zpěvák The Cult Ian Astbury byl v letech 2002-2007 prvním a nejvýraznějším hlasem poněkud pochybné vývařovny nostalgických vzpomínek zvané The Doors of the 21st Century. Že právě on má k vytvoření alespoň přibližné morrisonovské iluze výrazné předpoklady, se mohli přesvědčit svědkové nedělní „cultovní“ seance v Roxy. Duch Ještěrčího krále se v klubu vznášel už během nekonečné přípravy pódia prostřednictvím reprodukované (a bůhvíproč dokola se opakující) hudby legendární losangeleské čtveřice a v nezpochybnitelném Astburyho charismatu se připomínal po celou dobu koncertu. V některých pasážích se díky klávesovým partům Damona Foxe vloudil i do samotných písní, ovšem ty jsou samozřejmě uhnětené z trochu jiných ingrediencí. V jádru jde o přímočarý hard rock ve verzi, které svého času příslušely předpony „glam“ nebo „street“, ovšem z houfu ho vyděluje dodnes patrný temně romantický odér gothic-rockových začátků kapely a hlavně energický, snadno identifikovatelný Astburyho vokál.

V hudbě The Cult netřeba hledat bůhvíjakou hloubku či více rozměrů, prvořadý je pravověrně rock'n'rollový tah na branku, testosteronová show s trochou přiměřeného patosu. V těchto bodech zůstala kapela své pověsti jen málo dlužna a postavila se k dílu poctivě a s vervou. Pokud na mě v první půli občas působila přece jen až příliš „profesionálním“ dojmem, v závěru základního setu a tím spíš v přídavcích už všechny zábrany – byly-li jaké – svorně popadaly. Dokladem budiž bezprostřednost, s jakou se Astbury po odeznění poslední skladby jal rovnou z pódia podepisovat fanouškům jejich cenné artefakty.

Přímá konfrontace klasických hitů z 80 let, jako Wild Flower, Peace Dog, Sweet Soul Sister, She Sells Sanctuary nebo Fire Woman s ukázkami z posledního alba Hidden City (zastoupeného celkem čtyřikrát) odhalila potěšující skutečnost, že zatímco zlatý fond skupiny je zásobárnou přímočarých riffových náloží, schopných patřičně publikum rozpálit i rozezpívat, novější tvorba je zase skladatelsky i emocionálně vyzrálejší. Především pomalejší písně Birds of Paradise a Deeply Ordered Chaos přinesly vítanou rafinovanější dramatičnost a oba přístupy se během koncertu skvěle doplňovaly.

Jak jsem naznačil, gradace v přídavkových GOAT a Love Removal Machine byla příkladná a nemalým dílem k ní přispělo i jedno nečekané a milé zpestření. To když na druhou jmenovanou finálovku přiklusal na frontmanovo vyzvání ze zákulisí Duff McKagan, člen nejslavnější sestavy Pistolí a Růží, a vytvořil s Billy Duffym improvizovaný kytarový tandem. V té chvíli už všichni drsňáci na pódiu i pod ním zářili spokojeností. Z tradičního rockerského folklóru nechybělo vlastně nic. Z Astburyho crčel pot i sliny, John Tempesta se rozloučil s paličkami, sem tam nějaký ten „paroháč“. Nebyl to koncert, na který do smrti nezapomenete, ale když vám kapela, která svůj vrchol zažívala před třiceti lety, předvede, že její existence pořád dává smysl, je to taky moc fajn pocit.

08.07.2017 13:55:11
DKT.Akana
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
recenze a komentáře - rock, pop, world music
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one