recenze a komentáře - rock, pop, world music
autor - David Pleva (Akana)

Afghan Whigs - Do to the Beast (2014)

8/10

V první polovině 90. let, v době grungeové vlny a všeobecné infiltrace alternativního rocku do komerčních žebříčků zazářili mimo jiné i The Afghan Whigs. Nikdy nedosáhli na nejhvězdnější pozice jako třeba Pearl Jam nebo Red Hot Chili Peppers, ale dokázali kolem sebe vytvořit dostatečně silnou kultovní auru aby se pevně zahnízdili v srdcích fanoušků a nesplynuli s houfem. V charakteristickém zpěvu Grega Dulliho byla jasně patrná inspirace soulovými vášněmi a také hudba obsahovala více vrstev než jen obligátní mix hard rocku a punku, případně funky či hip hopu. Přesto Afghan Whigs perfektně zapadali do dobového kontextu a tudíž mohlo snadno dojít k tomu, že comebackové album Do to the Beast vydané šestnáct let po poslední řadovce zůstane jen nostalgickým připomenutím někdejšího rockového obrození.

Nestalo se. Skupina se na scénu vrátila se sebevědomou, vyspělou kolekcí, která se hrdě hlásí k minulosti ale její odkaz nerozmělňuje, nýbrž smysluplně a poutavě rozvádí. Do to the Beast odráží zkušenosti, které v mezičase hudebníci nastřádali, což se týká především frontmana a dominantního autora Grega Dulliho, který si pauzu krátil účinkováním ve skupině The Twilight Singers, v duu The Gutter Twins s Markem Laneganem nebo čistě sólově. Životní i profesní zralost někdejšího bouřliváka je z alba cítit a nemá nic společného s rutinní okoralostí. Emoce si ponechaly svou obnaženost, mají však soustředěnější podobu. Divoká rozervanost ustupuje hlubším reflexím, melancholicky zpytující pasáže se množí.

Deska se může pochlubit výbornou dramaturgií, díky níž se jednotlivé polohy, ve kterých se kapela pohybuje, navzájem doplňují a vyvažují. Umění vystavět album jako celek Afghan Whigs rozumějí jako málokdo. Do to the Beast otvírají dvěma údernými skladbami, kterým poroučí nekompromisní kytarové riffy (Parked Outside, Matamoros), jako by chtěli na úvod odkazem k charakteru svých největších hitů uklidnit fanoušky, že poslouchají tu správnou kapelu. Podobný recept však připomenou už jen v písni Royal Cream a na zbylé ploše rozehrávají mnohem širší dynamickou i emocionální škálu.

Několikrát přijde ke slovu klavír, který v tíživě podzimních tónech zvolna rozjíždí skladby It Kills, Lost in the Woods nebo závěrečnou These Sticks, aby je následně celá kapela dovedla do mohutného katarzního finále. Nejintimnější chvíle přichází s tesknou písní Can Rova, skvěle funguje uvolněná akustická kytara v Algiers, zvuková rozmáchlost The Lottery i výrazný slavnostní rytmus I Am Fire. Nápadité a vrstevnaté jsou i kytary Davea Rossera, který se stal plnohodnotnou náhradou za zakládajícího člena Ricka McColluma a participoval už na Dulliho předchozích projektech. Semknutost nové sestavy, svěžest a důsledná prokomponovnost hudebních nápadů i neslábnoucí Dulliho schopnost hrábnout posluchači do citlivých míst mají za následek nečekaně přesvědčivé vzkříšení jedné devadesátkové ikony. Pamětník se nostalgii nevyhne, ta však v tomto případě není zdaleka rozhodující.


tracklist:

1. Parked Outside
2. Matamoros
3. It Kills
4. Algiers
5. Lost in the Woods
6. The Lottery
7. Can Rova
8. Royal Cream
9. I Am Fire
10. These Sticks


videa:
Matamoros
Algiers
Lost in the Woods
The Lottery
Royal Cream
 

14.10.2019 10:42:58
DKT.Akana
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
recenze a komentáře - rock, pop, world music
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one